Jdi na obsah Jdi na menu
 


Víc trápení, než života. Jak sami sebe zavádíme do slepé uličky.

16. 2. 2016

 

Marta Ketro

Stalo se, že jsem žila dva roky bez teplé vody. Přesněji – v kuchyni tekla, ale v koupelně sotva kapala, takže osprchovat se nebylo možné. Dala se jenom nekonečně pomalu naplnit vana, což trvalo asi čtyřicet minut. Člověk se potřebuje ráno i večer umýt. Každý den tím každý člen naší rodiny ztrácel půldruhé hodiny. Když se ten problém objevil, požádala jsem manžela, ať objedná instalatéra, jenom že manžel nechtěl. „Jsou to staré trubky, starý byt – chceš snad platit generální rekonstrukci bytu, kde jsi v podnájmu? Nějak si poradíme, ne?“ Tak jsme si nějak poradili.

Už nevím, co bylo bezprostřední příčinou, ale jednoho dne jsem zkrátka vybuchla a udělala strašlivou scénu, po níž manžel bez odporu instalatéra objednal. Instalatér přišel, muž mu něco řekl, instalatér pět minut cosi dělal a pak odešel. Otočila jsem kohoutkem a vyrazil mocný proud teplé zrzavé vody.

Ukázalo se, že rez ucpala trubku, stačilo pár pohybů, pár poklepů, rez se uvolnila a bylo hotovo. Pochopíte to? Dva roky bez teplé vody. A pak stačil jeden telefon a pět minut práce!

Uznávám, že svou roli sehrálo naše domácí lajdáctví, ale podobné historky kolem sebe vídám překvapivě často.

 

vic-trapeni.jpg

 

Naši známí například bydleli deset let v nepohodlném, stísněném bytě, kde věčně neměli na nic místo. Měli ten byt tak rádi, že jim nebylo líto peněz a námahy na jeho úpravy. A nakonec se stejně na všechno vykašlali a rozhodli se přestěhovat i z té čtvrti, ačkoli se jim tam moc líbilo a byli tam spokojení. Při balení objevovali hromady věcí. Staré oblečení, pečlivě složené v kufrech strčených na skříni, poličky nacpané zbytky materiálů z rekonstrukce, regály plné nerozbalených knih a bůhvíjakého drobného harampádí. Nacházeli nedokončené ruční práce a suvenýry z cest, v komoře měli starý koberec po babičce a rozbitou pračku. Vyšlo najevo, že v tom bytě byla spousta různých tmavých koutů, které občas projeli vysavačem, ale neměli ponětí, co v nich vlastně je. Náhle si uvědomili, že to, co doopravdy potřebují, se vejde do několika velkých ikeáckých tašek a osmnáct velkých pytlů se vším ostatním že skončí na smetišti.

Když jsem se u nich tenkrát zastavila, ta žena plakala. Došlo jí, že deset let mohla vést mnohem pohodlnější a vlastně i šťastnější život.

Když tohle člověk slyší, nezbývá, než pokrčit rameny. Jsou ovšem lidé, kteří jsou ochotni za stejných podmínek existovat dokonce i ve vlastním těle.

 

Bolest. Bolest hlavy, nijak silná, ale rok za rokem sílící, občas dny, kdy to fakt nejde a berete si volno, ty narůstají do týdnů a měsíců, ale všechno se přece nakonec dá vydržet, se vším se dá smířit. Protože migréna se stejně nedá léčit, to každý ví. Pak se  jakousi náhodou ocitnete u lékaře a zjistíte, že situace je řešitelná poměrně snadno. Nikoli gilotinou, jak jste mnohokrát toužili, ale jakýmsi preparátem nahrazujícím obyčejná analgetika. Všechnu tu letitou bolest jste si mohli klidně ušetřit.

 

Totéž se děje s problémy psychickými. Lidé se s nimi perou roky, dokud nejsou úplně na dně  a nezjistí, že mnohé vyřeší antidepresiva a že mohou vést zcela snesitelný život.


Dvě slova jsou klíčová: kvalita života. Netýkají se vašeho výdělku ani dovolených. Jsou o tom, kolik toho opravdu musíte vytrpět.  S čím je třeba se smířit, kdy je nutné zatnout zuby, přimhouřit oko a moc nekoukat kolem sebe, dokud to nebude o něco lepší. Je úplně jedno, jestli snášíte fyzickou bolest nebo nepohodu ve vztazích, které bůhví proč toužíte uchovat. Jednoho dne vyjde najevo, že se víc trápíte, než žijete. To je jen půl neštěstí, to celé spočívá ve zjištění, že trápení a nepohoda jsou často docela zbytečné.  A je ještě dobré, jedná-li se o měsíce a ne rovnou o celé roky.

 

Zkoušejte pevnost stěn, které vás zdánlivě pevně obklopují. Opřete se do každých dveří, které se tváří jako uzamčené. Zakousněte se do každého na první pohled nerozlousknutelného problému a zacloumejte rezavými pouty, která nemusejí být o nic pevnější než dětské náramky.

 

Mnohem těžší, než vyřešení problémů může být náraz pochopení, že jste se trápili zbytečně. Že jste mohli lehce, snadno a šťastně žít po celou tu dobu. A že ten ztracený čas se nedá vrátit.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář